Spalovač mrtvol a jeho již čtvrtá reinkarnace
Spalovač mrtvol, název díla od Ladislava Fukse zná takřka každý, kdo se pečlivě připravoval na maturitu z češtiny. Tato legenda mezi českou beletrií spatřila světlo světla roku 1967.
Filmové zpracování od Juraje Herze se natáčelo v následujícím roce a zařadil se mezi nejkvalitnější snímky tzv. československé nové vlny. Česká veřejnost si však Spalovače příliš dlouho neužila. Místo plných kinosálů a repríz v televizi, které by si tento snímek samozřejmě zasloužil, šel snímek naopak do trezoru, protože se znelíbil tehdejším normalizačním funkcionářům…
Teprve až po sametové revoluci, konkrétně roku 1990, vyšel snímek podruhé v kinech a dostal se do povědomí i těm generacím, které nezažily první premiéru. Třetí uvedení do kin, roku 2004, má na svědomí tzv. Projekt 100, přehlídka českých a zahraničních kultovních filmů. Netradiční název vznikl od původního cíle, tedy uvést celkem sto filmů během deseti let, přičemž by se jednalo o 70 zahraničních a 30 domácích děl. Čtvrté a nově restaurované uvedení v kinech čekalo Spalovače mrtvol 11.7. 2019, padesát let od prvního uvedení v kinech. Společně s filmem Marketa Lazarová (1967) se dělí o rekord čtvrtého uvedení v tuzemských kinech.
Stoický vrah Kopfrkingl
Hlavní roli pana Karla Kopfrkingla si zahrál výtečný Rudolf Hrušínský starší. Společně se Švejkem lze tuto roli považovat za nejlepší z jeho kariéry a těžko si představit, kdo by ho zahrál tak věrohodně.
Pan Kopfrkingl je pracovník pražského krematoria, příkladný otec dvou náctiletých dětí a milující manžel. Idylu, kterou by mohl kdekdo panu Kopfrkinglovi závidět, však pohřbí změna prostředí a hlavně proměna hlavní postavy. Z milujícího člověka se stane chladnokrevný vrah…
Děj snímku se odehrává v Československu koncem třicátých let, kdy vzrůstal vliv nacistické ideologie. Samotná ideologie se však nedostává příliš do popředí a slouží zde spíše jako jedna součástka složité skládačky. Jak moc bylo ovlivněno jednání Kopfrkingla tím, že manželka je židovského původu? Do hlavy vraha nevidíme a z jeho klidného výrazu toho také moc nevyčteme. Místy můžeme odhadovat i podle nenápadných promluv, kdy řeší čistotu krve, budhistickou filosofii, nebo fascinaci smrtí. Otazníky nad vrahovým chováním celý snímek posouvají o úroveň výše. Dodnes se mohou vést spory mezi diváky, a dokonce i mezi psychology.
Horor, nebo komedie?
Spalovač mrtvol je zvláštní snímek už jen tím, že se složitě zařazuje do filmového žánru. Itálie snímek uvedla jako horor a naopak Nizozemsko ho vnímalo jako černou komedii. Temná atmosféra, kterou stupňují i černobílé záběry, hudba a prostředí krematoria, je doplňována vtipnými momenty a hláškami. Podobnou atmosféru s prvky komedie i hororu má také Fuksova předloha, kterou lze pouze doporučit.
I natáčení mělo děsivou atmosféru. V krematoriu byl nepříjemný zápach mrtvol, který štáb musel potlačit ostřikovači s vůní lesa. Stejně tak i ve scénách s rakvemi byli opravdu mrtví lidé, což mělo za následek, že Jiří Menzel, který hrál jednoho pracovníka krematoria, při natáčení omdlel.
Komediální prvky ve filmu dodal jedinečný Vladimír Menšík v dějově nedůležité roli cholerického manžela. Dokonce i vraždy mívají nádech jakési komičnosti. Vrah své dílo vykonává se stoickým klidem a často ho doprovází hláškami, z nichž lze zmínit: „Co abych tě, drahá, oběsil?“
Redakce |