Oldřich Kaiser: Možná přijde i kouzelník je uzavřená kapitola
Rozhovory poskytuje Oldřich Kaiser zcela sporadicky, proto jsme velmi ocenili, že si našel čas na rozhovor o filmových lokacích, zajímavých rolích a zavzpomínal na zásadní snímky ze své bohaté filmografie.
Herce, komika s neuvěřitelnou mimikou, improvizátora, recesistu a hráče na trubku Oldřicha Kaisera (16. 5. 1955) si filmoví nadšenci pamatují mj. z filmů Velká filmová loupež (1986), Velká sázka o malé pivo (1981), Já nejsem já (1985) či jako italského mafiána z třetího dílu vesnické trilogie Zdeňka Trošky Slunce, seno, erotika (1991). Zaujal i v náročnějších filmech – Tmavomodrý svět (2001), Setkání v červenci (1978), Putování Jana Amose (1983) nebo Amerika (1994).
V herecké a autorské dvojici s Jiřím Lábusem (*26. 1. 1950) vytvořil O. Kaiser dnes již kultovní scénky a dialogy v pořadech Možná přijde i kouzelník, Ruská ruleta a Zeměkoule.
Režisérka Maria Procházková s vámi natočila v Praze na Letné film Žralok v hlavě (2005). Točilo se v přízemním bytě, kde jste měl údajně bydlet, ale kvůli nájezdu filmových fanoušků jste se prý nakonec musel z bytu odstěhovat. Jak k tomu došlo?
V tom bytě jsme točili od rána do večera, a proto jsem u bytu změnil i cedulku. A když sousedi viděli, že je tam cedulka s mým jménem a já všude rozhlašoval, že v té ulici a v přízemí bydlím, a dokonce to bylo i v tisku, tak si sousedi začali stěžovat a říkali: „Jak je možné, že když jsme bytové družstvo, tak o tom nikdo nic neví!??? A co dělá starostka Prahy 7!?“ No bylo to k popukání…
Když natáčení po dvou měsících skončilo, tak jsem se „odstěhoval“. Na počest té postavy, kterou jsem ve filmu hrál, se na domě odhalila busta i s cigárem. Ta postava totiž hulila. Já taky hulím, a tak jsem byl rád, že hulíme oba.
Celé to byl fór, na který obyvatelé domu prostě skočili.
Václav Havel vás před několika lety oslovil v souvislosti s filmem Odcházení (2010), který jste točili ve vile Čerych v České Skalici a u zámku v Ploskovicích. Musel vás k účasti v tomto snímku dlouho přemlouvat?
Vůbec mě přemlouvat nemusel. Pana Václava Havla jsem znal už dlouho předtím. Troufám si říct, že jsem ho znal jako kamarád. Když přišel s touto nabídkou, tak jsem byl rád a potěšen. Takže žádné přemýšlení!
S herečkou Danielou Kolářovou a Tomášem Holým jste na zámku Roztěž u Kutné Hory točili film režiséra Karla Kachyni Setkání v červenci (1978). Vrátil jste se od té doby někdy na zámek nebo do jeho okolí?
V okolí jsem byl. Všiml jsem si, že Roztěž je jen pár kilometrů a řekl si, že bych se tam rád podíval, ale zatím jsem se přímo na zámek nedostal.
Oldřich Kaiser
Jak jste se připravoval na roli ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět. Mluvil jste například s piloty nebo jste četl odbornou literaturu?
Druhá světová válka mě hodně zajímá, proto to mám dost načtené. Zajímaly mě i tragické osudy těch veteránů a pilotů, kteří si za bolševika prožili další kriminál. Osobně jsem se s piloty viděl pouze letmo. Snad jen na premiéře filmu Tmavomodrý svět, protože během mých natáčecích dnů jsem se s nimi nesetkal přímo.
Byl jsem ale potěšený, protože miluji spitfiry. A když tam opravdu lítaly, tak jsem si přišel na své! A jak jsem se připravoval? Shodou okolností jsem si v té době pořídil počítač a nainstaloval hru, a dokonce koupil i joystick – a tak jsem mohl chvíli ty spitfiry řídit. Byl jsem z toho uchvácený, dokonce jsem si nasadil koženou helmu a prožíval to tak, že jsem si z toho málem přivodil křečové žíly. Byl jsem moc rád, že se takový film natočil a že se lidem líbil.
Režisér Jiří Menzel si pro film Obsluhoval jsem anglického krále (2006) vybral přitažlivé exteriéry. Jak jste natáčení v přírodě prožíval vy? Mimochodem filmová chalupa Jana Dítěte v Šumbarku nad Desnou byla v roce 2011 zbourána.
Opravdu?! Bylo to sice na spadnutí, ale myslel jsem, že to má majitele. Je to škoda, že to spadlo. Pro mě to bylo bezvadné natáčení, protože přírodu miluji. Co se týká toho filmu, tak se mi spíše líbí ta druhá půlka, kdy Jan Dítě žije v pohraničí a pracuje v lese.
Co jste říkal tomu, jak probíhala vyjednávání ohledně filmových práv Bohumila Hrabala k natočení filmu Obsluhoval jsem anglického krále?
Slyšel jsem o tom. Rákoska, a tak dále… Myslím si, že když si pan Hrabal dal nějaké to pivko, tak to někomu přislíbil, ten se toho hned chytil a pak z toho vznikl takový zmatek.
Autogram Oldřicha Kaisera
Režisérka Marie Poledňáková, která v osmdesátých letech točila spíše dětské filmy, se po roce 2000 uchýlila ke komerčním snímkům. Vaše účast ve filmu Líbáš jako Bůh (2009) mnohé filmové nadšence překvapila. Zaujal vás scénář, nebo jste prostě chtěl hrát v oddychové komedii?
Když jsem četl scénář k filmu Líbáš jako Bůh, tak jsem si řekl, proč ne. Jsou daleko horší věci. Když si totiž přečtěte deset „srágor“, tak toto prostě více čnělo. Co se týče druhého dílu Píchaš jako ďábel, tedy pardon, chci říct Líbáš jako ďábel, tak jsem si nemohl vzít na triko, že to s paní režisérkou Poledňákovou sekne.
V momentě, kdy napsala druhý díl, tak počítala s tím, že tam bude opět celá parta. Tak jsme tedy pokračovali. Marie Poledňáková je skvělá ženská a skvělá režisérka. Člověk obdivuje její energii a vitalitu. Já jsem si říkal, že ta Marie Poledňáková musí v něčem jet, jinak to není možné! Druhý díl jsme točili v Maroku, ve vedrech, kdy byli všichni utahaní a skomírali a jediná Marie tam lítala jako fretka. V Maroku jsem byl měsíc, našel jsem si tam přátele a kamarády a chvíli přemýšlel, že tam zůstanu.
V pořadu Možná přijde i kouzelník (1982-1992) jste spolu s Jiřím Lábusem a Jiřím Kornem vytvářeli kultovní scénky a dialogy. Jste spokojený s tím, co jste tenkrát vytvořili, nebo jste k sobě kritický a na sebe se nedíváte?
Tehdy jsme výhrady měli. Říkali jsme si třeba, že tady by to chtělo zrychlit a tady je slabá pointa. Teď to člověk vidí a říká si, že se to asi líp udělat nemohlo. Ale protože to stále dokola opakují, tak tím ty scénky degradují a mě to rozčiluje.
Tehdy jsme se třeba na čtrnáct dní zavřeli u dramaturga Františka Poláka a od rána do večera jsme psali a vymýšleli. Pak se samozřejmě vše zkoušelo. Čím více jsme scénky zkoušeli, tím víc se vybrušovaly. Jakmile jeden Kouzelník skončil, už se pracovalo na dalším. Kouzelník, Zeměkoule a Ruská ruleta jsou uzavřené kapitoly. Dnes je v České televizi více úředníků než kreativních lidí. Než oběhnete všechna patra, tak ten první zapomene, co jste vlastně chtěl.
© Radim Horák, září 2013, hradim@email.cz
hradim |
